Pracoviště asistované regenerace organizmu



Vývojem a výrobou přístrojů pro fyzikální léčbu se zabýváme již několik let. Máme již tisíce spokojených zákazníků, kteří k léčebným účelům využívají magnetická a světelná pole našich přístrojů. S účinky těchto přístrojů jsme velmi dobře obeznámeni. V celé řadě případů jsou totiž fyzikální léčebné metody rovnocennou náhradou klasické farmakologické léčby, k organizmu jsou však velmi šetrné s minimálními kontraindikacemi a mohou se aplikovat preventivně. Přestože jsou možnosti tohoto typu léčení značně rozsáhlé, je mezi laickou, ale i odbornou veřejností podle našich zkušeností o těchto metodách celkem nízká povědomost. Ve snaze více přispět osvětě v této oblasti, otevřeli jsme při naší firmě poradenské středisko Centrum pro zdravý životní styl. Aby byla naše pomoc výraznější, hodláme postupně toto pracoviště vybavit unikátními přístroji pro celotělové testování zdravotního stavu s možností následné neinvazní informační terapie.

V dnešní době, kdy je život provázen každodenním stresem, zhoršeným životním prostředím nebo ataky civilizačních chorob, je stále obtížnější nacházet cesty k fyzické i psychické vyrovnanosti a pohodě. Jedině harmonicky vyladěný organizmus splňující rovnováhu JIN a JANG podle principů a poznatků, kterou již před staletími odhalila a dodnes využívá čínská medicína, je schopen odolávat vnějším okolním nepříznivým vlivům jako jsou bakterie, viry, plísně, paraziti, toxické látky, těžké kovy, elektromagnetický smog a další zátěže. Základním kamenem k dosažení takového cíle je poznání svého zdravotního stavu a nastavení směru k jeho zlepšení.

ODVYKÁNÍ KOUŘENÍ

Kouření je zvláštní způsob drogové závislosti (zákonem povolené a do jisté míry i společností tolerované), která velmi silně ovlivňuje prostřednictvím nikotinu mozek kuřáka a má v konečném důsledku za cíl navozovat především slastné pocity. Vedlejší efekty a důsledky tohoto jevu si kuřák zpočátku neuvědomuje, protože organizmus (jako u každé závislosti) vyžaduje novou dávku. to přichází až později, zejména pod vlivem různých okolností.

Odvykání kouření provádíme pomocí přístroje BICOM Optima. Jedná se o elektronickou metodu, kdy prostřednictvím elektromagnetického vlnění o velmi nízké intenzitě je specifickým způsobem ovlivňován organizmus kuřáka.
Výsledkem terapie je ztráta chuti na cigaretu, detoxikace organizmu a blokováni abstinenčních příznaků.
Účinnost metody je velmi vysoká, výrobce přístroje uvádí hodnotu cca 80%. Naše dlouhodobé zkušenosti tuto hodnotu minimálně potvrzují.

Jak terapie probíhá:
Klient si přinese svou „poslední“ cigaretu, kterou u nás do poloviny těsně před terapií vykouří (to se nedělá při opakované terapii – viz dále). Popel, nedopalek a sliny klienta slouží jako signálový vzorek vkládaný do terapeutického přístroje při vlastní „odvykací“ kůře. Tato elektronická terapie je bezkontaktní v tom smyslu, klientem při ní neprochází žádný elektrický proud. Speciální „antény“ jsou k tělu klienta přes oděv či izolaci pouze přiloženy.
Zpravidla se provádí pouze jedno sezení, pouze někdy je nutno sezení opakovat (do 1 měsíce je 2. sezení zdarma).

Co se děje poté:
Klient „nekuřák“ ztrácí chuť na cigaretu a nemá nutkání si zapálit. Při pokusech, zda to funguje se dostavuje nevolnost až pocit závratě včetně odporu ke kouření (požadovaný stav) a kouření mu začíná vadit a smrdět, jako u typického nekuřáka.
Předpokladem úspěchu terapie je naprostá dobrovolnost a rozhodnutí kuřáka, že chce skončit (byť pod vlivem okolností).
Odvykání kouření se nedá jednoduše prolomit tzv. silnou vůlí (kolik jich to bezúspěšně zkoušelo). To zvládnou pouze velmi silní jednotlivci, a těch je jako šafránu. Může se to podařit při stresových situacích, které přinutí kuřáka přestat ze dne na den. V ostatních případech to zpravidla selhává – elektronická cigareta, nikotinové náplasti i vodní dýmka pouze nahrazují hlad organizmu po nikotinu jiným způsobem. Samotné nekouření to však většinou neřeší. Pokud nejsou po ruce, cigareta to jistí. Navíc je eliminace kouření tímto zdlouhavá a je finančně dost náročná. U prezentované biorezonanční metody klient přestává kouřit (mít chuť na cigaretu) hned po terapii. Není však vhodné pokoušet „ďábla“ tj. hned po odchodu z terapie to zkoušet, zda to zafungovalo (žádnou cigaretu by klient ostatně neměl mít u sebe, tu poslední už vykouřil před terapií). V tom případě by se to mohlo opět prolomit, protože organizmus potřebuje nějaký, byť krátký, čas, aby si změněnou situaci řádně zafixoval.

Cena za sezení je 1200,- Kč

BIOREZONANČNÍ TERAPIE

Základním technologickým vybavením našeho centra je přístroj BICOM 2000. Jeho diagnostické možnosti jsou díky unikátnímu software značně rozsáhlé. BICOM 2000 přispívá k harmonizaci organizmu tím, že dovede neutralizovat ty složky energetických impulsů, které jeho rovnováhu narušují. V harmonizovaném organizmu pak mohou účinně působit všechny vnitřní síly (např. imunitní systém), které jsou schopny zvládnout všechna negativní působení vnějších výše jmenovaných nepříznivých vlivů.

Je známo, že celé řady zdravotních potíží se všimneme teprve tehdy, až nás začnou subjektivně obtěžovat. Obvykle se projevují bolestí nebo poruchami funkce. Je tomu tak obvykle proto, že práh citlivosti standardních diagnostických metod leží vysoko nad okamžikem, kdy již patologický proces v organizmu započal. Jelikož bývají tyto změny velmi nepatrné a pozvolné, máme mnohdy několik roků čas, než nás svým projevem zaskočí.

Diagnostika a terapie přístrojem BICOM 2000 je založena na informačním biorezonančním principu. Co se tím myslí vysvětlíme na problému, ke kterému se BICOM nejvíce používá, a to jsou alergie.

Alergie je definována jako nepřiměřená reakce imunitního systému na vnější podnět - alergen. Někteří lidé projevují na alergen takovou citlivost, že ho k vyvolání alergické reakce stačí velice malé množství (i několik pylových zrnek). Alergenem přitom může být jakákoliv substance hmotné a dokonce i nehmotné povahy. Tato skutečnost dává vznik představě, že patologické působení alergenu na organizmus musí mít jiný než pouze "mechanicko-chemický" mechanizmus působení. Spíše se bude jednat o působení informačně energetické. Tuto myšlenku podporuje obvykle velmi rychlá reakce organizmu na alergen i v oblastech, které jsou od průniku alergenu do těla značně vzdálena.

Podnět - alergen vyvolá odezvu vybuzením imunitního systému. (Je to stejné jako když na napnutou strunu brnknete prstem.) Tímto okamžikem je spuštěna celá řada vnitřních mechanizmů, které toto vybuzení doprovázejí. Mají obvykle pouze preventivní ochranný charakter - pohotovost. Uvádí se, že jedním z těchto mechanizmů je tvorba histaminu a jeho vyplavování do organizmu. Pokud toto vyplavování překročí určité časové hranice, jeho množství v organizmu překročí únosnou mez a způsobí následně řadu potíží (otoky, zúžení průdušek, poruchy činnosti cév, zvýšenou sekreci hlenu aj.) Průvodními jevy jsou průduškové astma, ekzémy, kopřivka, senná rýma. Podívejme se na tuto situaci z pohledu šíření signálu v systému a v reakci systému na velmi krátký tzv. jednotkový skok. V elektrotechnice se této metody běžně používá ke zjišťování stability elektronických systémů a jejich náchylnosti k rozkmitání. (viz dále). Samotná reakce je charakterizována amplitudou a délkou odezvy (faktorem tlumení). U stabilních systémů, bez ohledu na velikost amplitudy je důležité, jak rychle se systém vrátí zpět do původního nevybuzeného stavu. Zajímá nás tedy, jak účinné je tlumení systému - tedy "brzdné síly". Tuto situaci lze jednoduše popsat matematicky, zvídavé odkazuji na vhodnou literaturu či učebnice fyziky. Čím je tlumení systému silnější (faktor tlumení je mnohem větší než jedna), tím se systém vrací rychleji do nevybuzeného stavu a naopak. Je li tlumení velmi malé, odezva trvá velmi dlouho, blíží-li se tlumení faktoru jedna, systém se rozkmitá a v tomto kmitání v ideálním případě tj. bez tlumení zůstane. Nás zajímá případ, kdy je tlumení velmi malé. Systém potom ve vybuzeném stavu zůstane delší dobu než je normální a jak je výše popsáno, objeví se škodlivé projevy. Jestliže budou do těla přicházet další alergeny dříve, něž se systém po předchozím vybuzení stačí uklidnit, přejde prakticky do trvalého kmitání (pojem kmitání imunitního systému je odborníkům znám). Tomu lze snadno zabránit pouze vyloučením nového příchodu konkrétního alergenu. Ve skutečnosti je to ovšem prakticky obtížně proveditelné (pylům se těžko vyhnete). V rozkmitaném stavu lze systém udržet také neustálým dodáváním vhodných "kvant" energie z okolí, která bude eliminovat účinky malého tlumení. Tady ani vyloučení alergenů nepomůže. Co však je příčinou vzniku tohoto stavu? Musím jednoznačně odpovědět a tvrdím, že příčinou není alergen, ale změna původního faktoru tlumení pro tento konkrétní alergen z velké hodnoty na hodnotu blízkou jedné. Co se stalo? Vlivem blíže nespecifikovaných činitelů došlo k přepisu buněčného paměťového média nějakým patologickým informačním signálem, původní správná hodnota faktoru tlumení (z genetické výbavy organizmu) byla nahrazena hodnotou (z našeho pohledu) nesprávnou. Organizmus ji však v tomto okamžiku již chápe jako správnou a bude ji dále v odezvě imunitního systému na vnější podnět používat.

Je na místě uvést pro ilustraci ještě jiný příklad - po zahojené řezné ráně v kůži obvykle zůstává trvale viditelná jizva. Nad tím se nikdo nepozastavuje a považuje to za známý normální stav, pokud se ovšem nejedná o nějaký kosmetický problém. Nůž nešiky nebo chirurga zavedl do této oblasti mechanickou cestou poruchový signál resp. novou informaci. Pokud se nám totiž nepodaří obě části kůže od sebe řezem oddělené zase přesně k sobě přiložit (a to se podaří málokdy, při šití operačních ran prakticky nikdy) a nechat je takto srůst, zůstává nám větší či menší jizva. Jak to, že s postupnou obměnou kůže, jejím postupným odlupováním zrohovatělé vrchní vrstvy a jejím stále novým dorůstáním neodroste také původní jizva? Protože vznikem jizvy při nesprávném srůstu jsme zavedli do této oblasti poruchovou informaci, která se zde trvale zapsala a organizmus pak chápe jizvu jako normální fyziologický stav. Tento mechanizmus je jádrem problémů a častých kosmetických neúspěchů s odstraňováním keloidních jizev pomocí laseru, které recidivují a časem opět narostou. Pokud tedy budeme umět tuto poruchovou informaci z dané oblasti vymazat, potom jizva nutně navždy zmizí.

Princip patologického ovlivnění paměťového systému buněk chybovou informací, která se do organizmu trvale zapíše, jak jsme si vysvětlili na příkladu alergií a jizev, má potom obecnou platnost a můžeme říci, že je prakticky základem vzniku jakéhokoliv zdravotního problému.

Myslím si, že toto odbočení není na závadu a pomůže nám pochopit principy biorezonanční metody léčení.

Dobrá vlastnost organizmu, díky níž vlastně můžeme vůbec existovat tj. dlouhodobě stabilně udržet systém v daných regulačních mezích, se v případě patologického zápisu chybové informace obrací proti nám. Pokud je totiž chybová informace zapsána trvale do paměťového systému buněk, přestane ji organizmus chápat jako patologickou a začne ji považovat za normální fyziologický stav. Tedy s novým výchozím stavem a novými regulačními hranicemi, ve kterých se bude organizmus snažit systém jako "zdravý" udržet. Jakákoliv léčba pak musí být zaměřena na výmaz těchto patologických informací z paměťového systému buněk nebo jejich přepis do nám známého předchozího fyziologického a podle našich kritérií zdravého stavu. A to je alfa a omegy jakéhokoliv terapeutického úspěchu.

Je třeba upozornit a zdůraznit, že BICOM biorezonanční technologie:

  1. je bezbolestná neinvazivní metoda
  2. je metoda, při které není organizmus nikdy vystaven působení žádného elektrického proudu
  3. neumí řešit akutní problémy, které vyžadují okamžitý chirurgický zákrok
  4. organizmus v pravém slova smyslu neléčí, ale pomocí informačního principu organizmus harmonizuje a o vlastní léčení čili nápravu chyb a poruch se pak organizmus postará sám

Diagnostické možnosti:

Terapeutické možnosti:

Praktická testovací činnost na přístroji BICOM 2000:

K signálovému spektru, které je snímáno z těla testované osoby, je přičten informační vzorek poruchového (nebo patologického) signálu. Ke stanovení velikosti poruchového stavu organizmu (diagnózy) na tuto "signálovou směs" se používá měření metodou EAV na koncových bodech meridiánů v relativních hodnotách rozsahu 0 až 100 nebo měření sondou tzv. biotenzoru v hodnotách ano - ne. Poté následuje analýza změřených výsledků pro stanovení předpokládaných disharmonií. Interpretace těchto výsledků není stanovení jednoznačné diagnózy ve smyslu standardní medicínské terminologie a nelze je takto zjednodušeně pojímat. Jedná se totiž o celkový pohled na organizmus klienta, kdy se hledá příčina jeho potíží a oblasti či orgány, které k poruchám nejvíce přispívají.

Biorezonanční terapie:
Metoda vychází ze základního principu - každý orgán či skupina vyzařuje při své činnosti elektromagnetické záření (projevuje se tokem energie). Spektrum tohoto záření je rozmanité, při normální činnosti jsou v něm obsaženy pouze fyziologické složky (bylo zjištěno, že mají harmonický charakter). Při poruchách různého druhu se pak objevuje i poruchový signál, který nazýváme patologický (má disharmonický charakter), přesto že jej tak organizmus již v tomto okamžiku nemusí chápat.

Z klienta se elektrodami drženými v rukou nebo přiloženou plošnou elektrodou jen z určité části těla snímá jeho tělový signál, a ten se zavádí do přístroje. Speciální elektronický filtr, který je "srdcem" přístroje BICOM, umí tento signál rozdělit na harmonickou a disharmonickou složku. Podle dopředu připravených programů jsou obě složky takto získaného signálu dále elektronicky upravovány, zesilována či zeslabovány a zpětně je jimi působeno na klienta buď opět pomocí elektrody držené v ruce nebo bezkontaktně pomocí speciální velkoplošné elektrody. Princip snímání tělového signálu je zřejmý z obrázku.



Vytvoří se tedy zpětnovazební okruh klient-přístroj-klient. Na změnu signálu v tomto okruhu přístroj okamžitě reaguje a přizpůsobuje charakter výstupního signálu. Výsledkem je fyzikální eliminace poruchového signálu, tak, že organizmus tuto původně patologickou složku, kterou měl "zakonzervovánu" ve svém energetickém spektru nevnímá. Pokud bude toto eliminační působení dostatečně dlouhé, organizmus svůj paměťový stav na buněčné úrovni opraví. Tento informační zásah je nutno v určitých časových intervalech, zpravidla týdenních až dvoutýdenních několikrát po sobě opakovat. Počet opakování je obvykle odvislý od intenzity původní poruchové zátěže a nedá se dopředu přesně stanovit. Diagnostickým testováním lze však tuto nápravnou cestu a její návratovou úroveň velmi citlivě sledovat.

Výsledkem terapie je harmonizace organizmu jako celku, nastavení či naladění takového stavu, aby tento začal vykonávat normální fyziologické funkce s využitím svých vnitřních mechanizmů.

Další informace o přístroji lze získat na webu výrobce www.bicom2000.com nebo na webu českého obchodního zástupce www.bicom2000.cz

PLAZMOVÁ TECHNOLOGIE

Organizmus je složitý dynamický systém, proto stanovení jeho okamžitého stavu je velmi obtížné až prakticky nemožné. Pokud bychom se rozhodli stanovit jeho momentální stav (diagnózu), dostáváme se prakticky do neřešitelné situace. A i kdyby se nám to náhodou nějak podařilo, není vůbec jasné, jakým směrem se bude tento dynamický systém dále vyvíjet. Budiž nám pouze útěchou, že živé organizmy mají v určitém časovém úseku poměrně velmi stabilní chování, a proto můžeme očekávat, že se jejich stav v blízkém časovém horizontu příliš nezmění. Řekněme, že se organizmus nachází v jakémsi „ostrově stability“. V tomto poměrně stabilním stavu jej drží především záporné zpětné vazby regulačních systémů, tj. vazby, které zabraňují „ujetí“ či přeskočení organizmu do jiného stabilního stavu. Na tomto ostrově stability je organizmus držen velikostí regulačních odchylek od normálního stavu a při vychýlení (např. vnějšími podněty) se opět vrací zpět. Pokud je však podnět, který soustavu vychýlí mimo „povolené“ hranice regulace, systém se zpravidla do původního stavu již nevrátí a buď se rozkmitá nebo bude neregulovaně „plavat“ (zpravidla u elektronických systémů) nebo zaujme jinou stabilní polohu (běžné u živých organizmů). Aby byl z této nové pozice uveden opět do předchozího stavu, musíme buď rozšířit regulační hranice, které obsáhnou i předešlý ostrov stability a posléze je opět zúžit (realizovatelné celkem jednoduše u elektronických systémů) nebo jej do původní pozice natlačit řízeným vnějším působením.
Mluvíme-li o zdravém organizmu, nazývejme tento jeho stav fyziologickým. V případě nemocného organizmu nazývejme tento jeho stav patologickým. Nyní si však musíme uvědomit jednu velmi důležitou věc a to, že organizmus sám o sobě pravděpodobně neumí rozlišit mezi fyziologickým a patologickým stavem. To se odehrává především v naší mysli a dle námi definované srovnávací úrovně. Pro lepší pochopení této myšlenky si uveďme: organizmus trpí tzv. chronickým onemocněním, tedy onemocněním, které se neustále vrací i přes intenzívní léčbu. Od této intenzívní léčby požadujeme, aby se organizmus vrátil do předešlého fyziologického stavu, a přes snahu ošetřujícího lékaře se tak neděje. Organizmus uvízl v novém „ostrově stability“ a můžeme s nadsázkou říci, že jeho nynější stav se stal stavem fyziologickým bez ohledu na náš názor. A jak je vidět, ani léčba tento stav nedokázala změnit. Že tento nový, z úhlu pohledu organizmu „fyziologický,“ stav může vést až k jeho destrukci, na tom není nic divného, organizmus to tak nebere. Závěr je v tomto případě jednoznačný: léčba neprobíhá správně, jelikož použitými postupy nedošlo ke zvětšení regulační odchylky nebo správného vychýlení organizmu do požadovaného jiného stabilního stavu (námi chápaného jako stavu zdravého). Můžeme proto učinit druhý jednoduchý závěr: chroničtí pacienti jsou pacienti špatně resp. nesprávně léčení (v celém souhrnu možné léčby).

Potýkáme se tedy se dvěma faktory: diagnóza (a tomu předcházející diagnostika) a terapie. Jaký je normálně v medicíně užívaný postup.
Nejprve diagnostika: pohled do krku, změření teploty, odběr a rozbor krve nebo moči, RTG různých typů a provedení včetně CT a MR, ultrazvuk, měření tlaku, EKG, EEG, EMG a další a samozřejmě nezbytná anamnéza sahající nejlépe až do pátého kolena.
A potom stanovení diagnózy a následné terapie.
Je třeba si uvědomit jednu velmi důležitou věc, která je sice zřejmá, ale nikdo jí prakticky nevěnuje pozornost. Mezi převážnou částí výše uvedených diagnostických metod a jejich vyhodnocením (většinou pověřenými specialisty) uplyne mnoho dní a pak jsou teprve předány ošetřujícímu lékaři, což může být zase několik dní, a ten se pokouší stanovit diagnózu. Tady teprve nastupují - zkušenost ošetřujícího lékaře (daná praxí) a doporučené všeobecně uznávané postupy (tzv. lege artis) často doplněné metodou pokus-omyl zejména při aplikaci farmakologických přípravků. Ne každý přípravek danému pacientovi vyhovuje, ne každý jej stejně snáší. Běžná je praxe: pokud vám to nebude dělat dobře, tak přijďte, zkusíme něco jiného.
Je třeba však zdůraznit ještě jeden faktor. Jelikož mezi diagnostikou a stanovením diagnózy v takovýchto případech uplynulo několik dní, je tento postup pro správný léčebny postup naprosto bezcenný. Stav organizmu se mohl již výrazným způsobem změnit, dokonce jedním i druhým směrem. Je to stejné jako kdybychom podle zjištěného stavu počasí z minulého týdne vytahovali ze šatníku oblečení na dnešek. Takto se asi nikdo chovat nebude, přesto pro medicínu je to běžná praxe.

Tyto okolnosti nás postupně přivedly k vývoji naprosto odlišné diagnosticko-léčebné metody, která opouští tradiční přístup dosud užívaný v medicíně. Pro potřeby pacienta by bylo žádoucí, aby diagnostika, diagnóza a terapie se pokud možno daly provést v jednom kroku nebo jinak řečeno, měly by splynout v jeden komplexní ve stejný okamžik probíhající postup. Ideální by bylo, kdyby diagnostika přímo řídila terapii a naopak probíhající terapie ovlivňovala(určovala) diagnostiku. Uzavřená smyčka zpětné vazby, kdy analýza (diagnostika stavu) právě probíhající terapie tuto může v reálném čase upravovat a tím se dosáhne optimálního výsledku. Je zřejmé, že v takto požadovaném procesu nelze použít farmakologické přípravky, neboť jejich odezva je zpravidla velmi pomalá a vazba na rychlou a okamžitou diagnostiku, pokud by byla k dispozici, by byla prakticky bez užitku. Muselo by se také uvažovat i s vedlejšími účinky těchto preparátů (často deklarovanými dlouhým seznamem kontraindikací). A takto složitý proces je nemožné řídit a kontrolovat v reálném čase doposud běžně používanými metodami.
Bylo zřejmé, že je potřeba hledat metodu, která nastíněné neduhy mít nebude, metodu, která umožní vyloučit chemické preparáty a zejména jejich škodlivé účinky. Navíc je zřejmé, že chemické preparáty silně zatěžují organizmus, a ten se s nimi snaží bojovat jako s každou jinou cizí potažmo toxickou látkou. Farmakologickými praparáty se aktivuje již tak oslabený imunitní systém (jinak by člověk asi nebyl nemocný), a organizmus se tak propadá do hlubší patologie. Užití takovýchto látek je pak kontraproduktivní a snaha o jejich „účinnost“ je často dosahována extrémním zvyšováním dávek. Že se člověk i za těchto okolností mnohdy uzdravuje, lze považovat za malý zázrak přírody. Představa, že organizmus můžeme považovat za složitou biologicko-chemickou soustavu fyzikálně řízenou pomocí elektrických impulzů, nám ukazovala, jakým směrem se vydat. Od myšlenky a představy ke konečnému výsledku však může být dlouhá cesta.
Na počátku této cesty byl přístroj BICOM2000 a jeho generačně mladší BICOM Optima. Oba přístroje samy o sobě z velké části splňují naznačenou myšlenku. Původně jsme chtěli pouze doplnit tato zařízení jiným výstupním elementem (aplikátorem), kterým měla být plazma. Ukázalo se totiž, že plazmový výstup vykazuje daleko lepší působení na organizmus než běžně používané elektromagnetické pole. Signál z původních „bikomáckých“ terapeutických zářičů totiž zasahuje pouze bezprostřední oblasti těla kde jsou přiloženy, do ostatních částí si jej organizmus „rozvádí“ sám. U plazmového aplikátoru tomu tak není, v tomto případě se signál z aplikátoru dostává z kteréhokoliv místa dotyku do každé buňky organizmu. Při experimentování s plazmovým výstupem resp. s generátorem nízkoteplotní plazmy, jsme se rozhodli také přispět ke znovuoživování původních myšlenek pánů Nikoly Tesly a Royal Raymond Rifeho, kteří s plazmou experimentovali již v 1. polovině 20. století. V literatuře jsou uváděny velmi pozitivní výsledky při léčení onkologických problémů R.R.Rifem, N.Tesla uváděl velmi příznivý vliv „plazmových vln“ určitých frekvencí na lidský organizmus.

Malá odbočka: je neuvěřitelné, jak mnoho lidí studuje v obchodech na potravinách tzv. Éčka a na druhé straně pak velmi ochotně podstupují jedovatou chemoterapii. Ke změně tohoto přístupu bychom rádi přispěli i my.

Rozvíjení původní myšlenky a experimentování s plazmovými generátory se ustálilo na použití jednoelektrodového systému s Teslovým transformátorem, který na rozdíl od dvouelektrodového Rifeho systému vykazuje řadu předností. Od buzení plazmy definovanými frekvencemi dle Rifeho jsme se nakonec dopracovali ke konstrukci zcela nového typu zařízení. Principiálně je postaveno na využití torzních neboli spinových vln a polí, kterými jsou modulovány vlastní frekvence jednoduchého plazmového generátoru Teslova typu.

Zařízení bylo obchodně nazváno
Plazmový Generátor Spinových Vln (PGSV)

Přestože vývoj zařízení probíhal spíše intuitivní invencí hlavního autora projektu, konečný výsledek velmi přesně koreluje s nejmodernějšími vědeckými poznatky o stavbě a struktuře vesmíru a jakéhokoliv hmotného objektu v něm. Pokud se budeme zajímat pouze o lidské tělo, zjistíme (viz řada literárních pramenů), že není možné na něj pohlížet pouze jako na hmotný objekt, ale že kolem tohoto hmotného objektu existuje také jeho bezprostřední okolí (v naší terminologii jej nazýváme neutrální vrstva), které má energetickou povahu a jeho kvalita a vlastnosti mají bezprostřední vliv na vlastnosti a kvalitu hmotného objektu, který tato vrstva obklopuje (pozor, nezaměňovat za auru). V odborné literatuře je zdokumentováno, že tato vrstva má kvantový charakter a skládá se z nejjemnějších frekvenčních spekter. Hmotný objekt a jeho energetické okolí tvoří neoddělitelnou dvojici, navzájem spolu komunikují, přitom energetické pole je dominantní. Dá se říci, že energetické pole vytváří jakousi formu (schránku), ve které je formováno hmotné tělo. Je-li forma špatná a deformovaná, je špatné a deformované i tělo, které obklopuje. Pak říkáme – je tu nemoc.

Zařízení PGSV pracuje na zcela odlišném principu než bylo doposud u technických zařízení určených k terapii zvykem, dokonce na zcela odlišném principu, než na kterém je postavena klasická medicína. Ta se zajímá pouze o hmotné tělo a zásahy do něj se snaží napravovat jeho chyby a problémy. Pro správné pochopení funkce PGSV se pak musíme oprostit od všeho, co jsme doposud „ve škole“ učili a přijmout filosofii, která je naznačena v předchozím odstavci. Zařízení PGSV neovlivňuje přímo hmotné tělo daného jedince, ale komunikuje s jeho energetickým okolím. Hledá v něm chyby a ty opravuje. Zpětným působením energetického okolí na hmotný objekt se poté opravují chyby v něm. A to je princip léčení neduhů těla (hmotného objektu) pomocí PGSV. Možnosti použití PGSV jsou velmi široké, v případě potřeby umí pracovat i jako tzv. Rifeho plazmový generátor v celém potřebném frekvenčním spektru.